ANETA ŠAFEROVÁ, FOTO: JAN BEROUNSKÝ
Leden 2026
Ostré nůžky se zakousnou do pevné látky a šikovné ruce z ní vystřihnou přesný tvar. Tím se pak očalouní měkký sedák, další ruce přimontují opěradlo a kříž s kolečky. Člověka by ani nenapadlo, kolik se za tak samozřejmou věcí, jakou je kancelářská židle, skrývá ruční práce. Tady ve Škvorci nedaleko Říčan a v dalších provozech, o kterých ještě bude řeč, se jich ročně vyrobí 120 tisíc a vzhledem k tomu, že hlavním odbytištěm je český a slovenský trh, je najdete na každém kroku.
Sedí na nich úředníci ministerstev nebo Pražského hradu, moderátoři České televize, zaměstnanci České pošty, příslušníci armády, hasiči při plánování záchranných akcí či studenti a profesoři na mnoha českých univerzitách.Multisedáky s několika plastovými nebo čalouněnými sedadly vedle sebe zpříjemňují čekání cestujícím na letišti či pacientům v čekárnách Thomayerovy nebo Ústřední vojenské nemocnice.
„V Česku držíme v dodávkách židlí určitě polovinu trhu, zbytek si dělí další výrobci. Zahraniční konkurenci sem moc nepouštíme,“ říká majitel Milan Laube, jenž rodinnou firmu Alba CR zakládal přesně před 30 lety.
Za tu dobu se mu podařilo vybudovat podnik s více než třísetmilionovým obratem, který zaměstnává 120 lidí a průběžně roste, jen za letošek o dvanáct procent. Raději než o číslech ale Milan Laube mluví o lidech. „Když jsou v pořádku vztahy, finanční úspěch přijde ruku v ruce s nimi,“ vysvětluje osmapadesátiletý podnikatel, z něhož vyzařuje pokora, neokázalost a respekt k zaměstnancům.
Zakládá si na dlouhodobých vztazích, spousta lidí je s ním skoro od samého začátku. Do podnikání se pustil, jak sám říká, v divokých devadesátkách. Hned po revoluci vycestoval do zahraničí a s mladistvým elánem bažil po zkušenostech.
V Německu a Rakousku pracoval v hotelnictví, poté s kolegou začal prodávat kancelářský nábytek a židle. A ty šly v počátcích kapitalismu na dračku. „Vždycky jsem měl sen, že budu něco dělat sám. Nechtěl jsem jen přeprodávat, toužil jsem po výrobní firmě, kterou budu tvořit od začátku,“ vrací se do minulosti.
Ač nebyl vyučený čalouník ani truhlář, pustil se právě do výroby zboží, jež znal – židlí. Pronajal si dílnu ve Žlíbku v Horních Počernicích, přibral k sobě několik kamarádů a začali od nuly.
„Opravdu jsme nevěděli, která bije. Bylo to objevování něčeho naprosto nového. Jezdili jsme za subdodavateli, od nichž jsme předtím nábytek odebírali, a pozorovali, jak funguje výroba. Začínali jsme na nejjednodušších modelech a postupně rozšiřovali nabídku,“ líčí Laube.
Dodává, že dnes nabízejí židle kancelářské, konferenční, pracovní, ale i zdravotnická křesla, dětské rostoucí židličky, zátěžové židle pro pracovníky v nepřetržitých provozech, třeba v call centrech nebo dispečincích, či designový nábytek do kuchyně, na terasu a zahradu nebo křesílka do restaurací a hotelů.
„Bez problémů si poradíme i s atypickými zakázkami, které pro naše zákazníky rádi děláme,“ říká Milan Laube. Hned rok poté, co začal podnikat, se rozhodl otevřít druhou výrobu v Ostravě, odkud by mohl pokrývat poptávku na Moravě.
„Zpočátku to vypadalo jako trochu bláznivá myšlenka, ale já vždy razil názor, že místní se mají starat o místní. A v dnešní době se to ukazuje jako strategické rozhodnutí, protože logistika, byť ji máme vlastní, za poslední roky výrazně podražila, takže se nám tolik neprodražují dlouhé cesty z Prahy.“
V Ostravě si Alba sama vyrábí i polyuretanové díly, jež používá jako výplně do nábytku. Za důležitý moment Milan Laube považuje koupi areálu ve Škvorci, který mu v roce 2001 umožnil zamýšlenou expanzi.
„Bylo to poprvé, co jsem si vzal úvěr. Areál mě nadchl, zakoukal jsem se do něj na první pohled a strašně moc jsem ho chtěl. Potenciál jsem viděl v tom, že budeme ve vlastním a větší prostory nám umožní rozšířit výrobu,“ říká Laube, jenž musel investovat i do rozsáhlé rekonstrukce areálu.
Na začátku milénia dostala Alba důležitou zakázku, kdy začala dodávat židle do řetězce Makro. Po třech letech spolupráce ji společnost oslovila i pro slovenský trh, což pro Albu znamenalo další rozšíření.
Milan Laube podle stejné filozofie zřídil výrobní areál ve slovenských Bučanech, strategicky nedaleko skladů Makra. Naposledy přibyla divize čalouněného nábytku, kterou Alba otevřela v roce 2022 v Letohradu. Tady vyrábí pohovky, křesílka a další sedací nábytek, jenž se využívá třeba na recepcích, v restauracích nebo hotelech.
V Letohradu probíhá celý výrobní proces od střihání a šití potahů přes polstrování a kompletaci po čalounickou práci.
Svoje zboží prodává Alba výhradně přes distributory, tedy interiérová studia, realizační firmy zajišťující kompletní dodávky vybavení do různých projektů, výrobce kancelářského nábytku, ale i obchody s nábytkem, řetězce a e-shopy. Dohromady mají takových partnerů přes tisíc.
„Oceňují ho hlavně zaměstnanci, kteří dříve dělali třeba na montážích a za prací museli jezdit. Tady mají pravidelnou pracovní dobu, jedno místo výkonu práce, necháváme jim vozit obědy, panuje tu rodinná atmosféra,“ popisuje Milan Laube, když se procházíme mezi pracovními stoly a regály s látkami různých materiálů a barev.
Vyrovnané sedáky čekající na kompletaci jsou ale v naprosté většině černé. „Preference našich zákazníků je jasná,“ usměje se majitel, jenž se s každým pozdraví nebo prohodí pár slov. S řadou zaměstnanců se zná i více než 20 let, fluktuace je v Albě minimální. Najít dobré řemeslníky prý problém nemají.
„Poté, co Čína a Indie zahubily český textilní průmysl, se na trhu objevila spousta krejčových. Potíž nemáme ani s náborem čalouníků, ač pro obě profese platí, že jsou to spíše starší lidé, novou generaci tato řemesla příliš nelákají. Naopak truhlařina je pro mladé, řekl bych, o něco atraktivnější,“ vysvětluje v místech malé truhlářské dílny, kde se dělají konstrukce do sedaček nebo menší dřevěné díly židlí.
Mimochodem, o rodinné atmosféře nemluví náhodou. Velmi brzy po založení firmy se k němu v podnikání připojil jeho tatínek František Laube.
„Mě bavilo budovat byznys, ale nikdy jsem nebyl na papíry. Potřeboval jsem pochopitelně pevné zázemí, abych měl vůči úřadům všechno v pořádku. Táta byl ta správná osoba. Na rozdíl ode mě dokázal s těmi čísly vydržet a vše držel v lati. A že těch kontrol v takovém podnikání je,“ podotýká Milan Laube a dokazuje to jednou z krizových situací.
„Když nám vyhořela kotelna, pojišťovna šla okamžitě po všech papírech, denících kotelny a podobně, protože nám logicky nechtěli nic vyplácet. Táta měl vše v naprostém rychtyku, za což jsem mu byl velmi vděčný. Když člověk najme někoho z rodiny, může mu naprosto důvěřovat.“
A v rodinných rukou firma podle všeho zůstane, protože v Albě už osm let pracuje majitelova osmadvacetiletá dcera Sabina, jež díky nizozemskému manželovi nosí příjmení den Brinker. Budování firmy se pochopitelně prolínalo dětstvím jejím i jejích dvou sourozenců, od raného věku sem chodili na brigády.
„Všechny naše děti i děti našich příbuzných prošly albáckou výrobou, aby poznaly, co to je, pracovat rukama. Ve fabrice je spousta práce od montování židlí, což je celkem jednoduchá věc, po rozbalování různých komponentů nebo střihání látek. Zkrátka ne úplně odborné činnosti, které se dají naučit a rozhodně jsou potřeba,“ konstatuje Milan Laube.
A Sabina na tyto chvíle s úsměvem vzpomíná. „Pamatuji si, že mi bylo asi patnáct a měli jsme jeden typ gauče, u kterého se do sedáku prošívaly velkou jehlou knoflíky. Jehla se musela silou protlačit skrz pěnu na druhou stranu a já měla z toho knoflíkování mozoly.“
O tom, že by v rodinné firmě pokračovala, vždycky přesvědčená nebyla. „Původně jsem chtěla být veterinářka, protože jsem velkou milovnicí psů. Na gymnáziu jsem ale začala zjišťovat, že moje láska ke zvířatům neznamená, že s nimi musím pracovat,“ uznává elegantní mladá dáma, jež i přes svůj věk překvapí zdravou sebejistotou a rozhodností.
Jak dodává, podnikatelské tendence měla vždycky. Hned v osmnácti si založila firmu a se svým tehdejším přítelem rozjela velkoobchod s hygienickými potřebami pro hotelnictví a restauratérství. Zatímco její spolužáci ze střední školy měli pauzu na oběd, Sabina jezdila na schůzky s klienty a nabízela jim své výrobky.
„Řekla bych, že jsem rychle dospěla, byla jsem rozumná a toužila se postavit na vlastní nohy,“ popisuje s tím, že po rozchodu zůstala tato firma jejímu partnerovi. Sabina se ale vrhla do jiné oblasti a založila agenturu na hlídání a venčení psů.
„Dokonce nám tady v areálu firmy chtěla vybudovat psí hřiště. Tenhle nápad nakonec padl, ale mělo to přínos, protože nás donutila uklidit stavební nepořádek za halou. Teď tam máme krásný trávník, který se dá sekat sekačkou a nemusíme se za něj stydět,“ podotýká s úsměvem tatínek, jenž své děti vždy podporoval.
Svým byznysovým aktivitám se Sabina věnovala během studia financí na Vysoké škole ekonomické a k tomu ještě zvládala pomáhat v rodinné firmě. Během dvou let si v podniku prošla tradičním kolečkem od obchodního oddělení a fakturace přes logistiku, sklad, přípravu výroby až po nákupní oddělení a účtárnu.
Přiznává, že jako dcera majitele si musela mezi zaměstnanci vydobýt pozici a dokázat, že ve firmě není jen z protekce. Práce v podniku se jí zalíbila a po škole se tu rozhodla začít naplno. V plánu bylo, že bude postupně přebírat post finančního ředitele po svém dědečkovi.
„Děda je ale i ve svých 84 letech velmi aktivní, čtyřikrát do týdne jezdí do kanceláře přes celou Prahu, firma ho drží v kondici. Dnes by tu s námi moc rád byl, ale zotavuje se z náročné operace srdce. I tak je s námi v kontaktu, na dálku řídí účtárnu a potvrzuje platby,“ směje se Sabina.
Mezitím se tedy pustila do rozvoje zahraničního obchodu, kterému se do té doby nikdo systematicky nevěnoval a do ciziny mířila pouhá tři procenta produkce.
„Začala jsem německy mluvícími trhy, protože jsme už měli pár zákazníků v Německu. Musela jsem si zjistit, jak tamější prostředí funguje, a vyzkoušela jsem si pár metod expanze. Nakonec se nám osvědčilo to, že jsme si v Německu zřídili pobočku, máme tam obchodního zástupce Němce, nikoli Čecha.
Je tam necelé dva roky a poptávka nám roste,“ popisuje Sabina, které se s jedním z obchodních partnerů podařilo nedávno otevřít i showroom v Londýně. Export se pod jejím vedením vyšplhal na deset procent tržeb, což Sabina považuje za významný krok Alby mezi evropské hráče.
„Velmi nám pomohlo, že jsme investovali do rebrandingu. Věděla jsem, že se starými webovými stránkami a logem na západních trzích neuspějeme. Nový vzhled, logo, prezentace nám přinášejí ohlasy z různých zemí, aniž bychom na ně cílili. Byl to důležitý počin, který nám pomáhá,“ poodkrývá svoji strategii Sabina, jež už je vedle svého otce také jednatelkou firmy.
Její role šéfky exportu se posouvá k rozvoji firmy, zavádění nových procesů, digitalizaci a strategii. Radost má třeba ze služby Alba konfigurátor, kterou spustili za covidu. Distributorům a zákazníkům umožňuje přizpůsobit parametry židlí a připravit obchodní nabídku na pár kliknutí.
„Nikdo jiný na trhu takhle propracovaný nástroj nemá,“ dodává Sabina.
Jak to u rodinných firem bývá, osobní a pracovní vztahy se neustále prolínají a někdy to může být výzva. Milan Laube k tomu má jasný postoj. „Svého otce jsem i z pozice majitele firmy vždycky ctil jako autoritu, uznával jsem ho a nikdy nešel otevřeně proti němu. Když nesouhlasil s něčím, co jsem chtěl udělat, prostě jsem to neudělal. Vždycky jsme se museli domluvit,“ popisuje svůj přístup.
„Nikdo nejsme nejchytřejší, je dobré dělat důležitá rozhodnutí skupinově, radit se s kamarády nebo blízkými. Vždycky nám to fungovalo,“ popisuje Milan Laube, jenž stejný princip uplatňuje i vůči své dceři.
„Racionálně jsme došli k tomu, že díky svému vzdělání a jazykovému vybavení dostane na starosti export. Musím smeknout klobouk, udělala kus práce a pochopila věci, které jsem třeba do té doby nechápal. Naše spolupráce běží skvěle,“ říká s uznáním.
Zároveň ale podotýká, že dobré vztahy začínají už v dětství. Na začátku podnikání, kdy byl velmi časově vytížený, si dal předsevzetí, že soukromý a pracovní život bude striktně oddělovat.
„Dělal jsem to hlavně kvůli sobě, protože jsem věděl, že pokud mi mozek poběží neustále, neodpočinu si a nebudu výkonný. Naučil jsem se, že když sednu do auta a otočím klíčkem, nechávám práci za sebou a myslím na rodinu. Na malinkou Sabču, která vždycky přiběhla, aby mě přivítala,“ popisuje Laube, jemuž pomáhal upustit páru i adrenalin.
Nejednou si hned po práci sbalil padák a jel si zalétat do Českého středohoří. „Dokonale mi to vyčistilo mozek,“ přiznává. Hranici mezi prací a soukromím si drží dodnes, kdy by i díky moderním technologiím mohl být ve spojení s firmou nepřetržitě.
„Kolegové vědí, že mě večer a brzy ráno nemají zatěžovat problémy. Nutno ale podotknout, že na klíčových pozicích máme výborné a zodpovědné profesionály, kteří dokážou krize řešit i bez nás.“ Podobně to má i Sabina.
„Jako dítě jsem věděla, že existuje Alba, ale nikdy to nebylo něco, co by nás obtěžovalo na rodinných setkáních. Táta hodně pracoval, ale když přišel domů, věnoval se nám. Učil nás jezdit na kole, na lyžích, procestovali jsme kus světa. A takhle je to doteď.“
„Práci řešíme v kanceláři, abychom do toho nezatahovali členy rodiny, kteří to nepotřebují poslouchat nebo je to tolik nezajímá. V rodinném prostředí se věnujeme rodině, v pracovním práci,“ popisuje s tím, že celá rodina alespoň jednou ročně dodnes vyráží na společnou dovolenou.
Za 30 let v byznysu Milanu Laubemu vykrystalizovaly hodnoty, jichž se v podnikání drží, a Sabina s nimi podle svých slov naprosto souzní.
„Oba jsme upřímní, nechodíme kolem horké kaše, snažíme se mluvit otevřeně. Dáváme svým lidem důvěru, aby byli schopní řešit problémy. Komunikace je základ, musíme se na věcech shodnout a dohodnout, zapojovat lidi do rozhodovacích procesů. A co slíbíme, jak vůči zaměstnancům, tak vůči zákazníkům, to dodržíme. I kdybychom na tom měli prodělat,“ upozorňuje Laube.
Oba marně vzpomínají na chvíli, kdy by mezi sebou měli výraznější konflikt. „Ani jeden nejednáme v emocích, snažíme se být racionální,“ objasňuje Sabina.
A tatínek ji doplňuje: „Nejsem z těch, kteří neumějí naslouchat. Nedělám ukvapená rozhodnutí, pokud si nevyslechnu kompletně celý názor. Sabča má možnost přednést mnoho argumentů, proč to tak chce, podpořit to třeba vyjádřením kohokoli z firmy. Mám samozřejmě poslední slovo, ale to padne vždy po řádné debatě.“
Sabina přitakává, že možná tato vlastnost je důvodem jejich pohodové spolupráce. „Na setkáních Family Business Clubu na VŠE se scházím s nástupníky rodinných firem a slýchám hodně příběhů, jak to funguje jinde. A ne vždy je to jako u nás. Mám velké štěstí, že mě tady táta chce, respektuje mě, naslouchá mi, není konzervativní a neprosazuje zajetá řešení.“
Milan Laube ale přiznává, že v počátcích ji musel v jejích plánech usměrňovat. „Přišla ze školy plná entuziasmu, jak už to tak bývá, a všechny informace do mě začala tlačit ve velkém. Nedovolil jsem jí dělat všechny změny najednou, řekl jsem jí, ať si vybere dvě a pustí se do nich.“
„Lidé jsou od přírody konzervativní, nemají rádi změny, úplně by to rozvrátilo firmu. Zaměstnancům se musí jemně, postupně ukázat, co jim změna přinese do budoucna, aby ji přijali za svou,“ říká zkušený šéf, jenž je ale názorům mladší generace naprosto otevřený.
„Už to mám do důchodu za pár a vím, že věci, které nás učili ve škole, jsou dávno přežité. Jsem otevřený všemu, co mi Sabča říká a vysvětluje. Chci, aby mi to vysvětlovala. Nevzpomínám si, že bych jí řekl: To je blbost. Vyslechnu si ji a pak ji třeba na poradě ze své autority před kolegy podpořím. Zkušenost starší generace a dravost té mladší se u nás ve firmě rozhodně vyplácejí.“
